Péče o lekníny

Něco z historie

Lekníny (latinsky Nymphaea) mají název odvozený od jména řecké nymfy, která si z lásky k silákovi Herakleovi vzala život. A z jejího mrtvého těla se zrodily rostliny, symbol jejich čistého a krásného vztahu. Lekníny pěstované v našich podmínkách jsou výsledkem poměrně složitého křížení několika botanických druhů, přičemž se vychází z amerických, evropských a asijských planých rostlin. Některé tyto druhy rostou buď na specificky vymezených územích, nebo v širokém spektru lokalit v Americe, Asii, popř. v Evropě. Z hlediska barevnosti se pak jedná o rostliny s květy bílými, červenými nebo žlutými, z nichž následně vznikají kříženci nejrůznějších barevných odstínů. První začal šlechtit cíleně lekníny v 19. století Joseph Bory Latour - Marliac ve Francii, do této doby spadá např. Nymphaea Chromatella (velmi známý žlutokvětý druh) nebo Nymphaea Laydekeri (růžovočervený, kvete od června do září).

Základní informace k pěstování leknínů

Na rozdíl od vegetace, která je součástí regeneračních zón, lekníny stejným způsobem pěstovat nemůžeme. Jedná se totiž o ryze okrasné rostliny, a podle toho se k nim musíme také chovat. Hlavní rozdíl je v tom, že se pěstují jako hnojené nádobové rostliny, což znamená, že je sázíme do předem připravených kontejnerů. Ke správnému růstu a vývoji potřebují také kvalitní substrát, popřípadě přihnojování. Lekníny umisťujeme do hlubších partií zahradních jezírek a chováme-li ryby, je třeba důkladně zakrýt povrch kontejneru (nejlepší jsou valouny přiměřené velikosti). Z hlediska čištění vody má pak tato vegetace naprosto nulový efekt.

Sadba, základní popis druhů a umístění v biotopu

Před samotným popisem pěstování bychom si měli říci, že lekníny dělíme podle typu oddenků, které pak mají vazbu na správný způsob zasazení do pěstební nádoby. Typ oddenku u leknínů, které pocházejí z křížení Nymphaea odorata a Nymphaea tuberosa, bychom mohli nazvat „běžecký“, protože pokud jsou v dobrých podmínkách, mohou jejich oddenky narůst za sezonu až do délky 0,5 metru. Z tohoto důvodu je potřeba při sázení zvolit správné nádoby, ideálně plastové, obdélníkové nebo kruhové s velkým průměrem. Oddenky sázíme řeznou ranou k okraji nádoby, to proto, abychom zajistili dostatek prostoru pro jejich následný růst. Pokud zvolíme nádobu malou nebo včas leknín nepřesadíme (interval je jednou za dva roky), může oddenek dorůst až k protilehlému okraji a následně se dostat přes něj z nádoby ven. V takovém případě už ale rostlina začíná strádat. Druhým typem oddenků nazývaným podle p. Marliaca je ten, který roste poměrně kompaktně, a navíc se větví. Ten má většina dnešních moderních kultivarů, což z hlediska praktického znamená to, že s nimi nejsou při přesazování tak velké problémy. Třetím typem oddenku je tzv. mexicana a má ho Nymphaea mexicana, subtropický leknín, který byl použit při šlechtění nových odrůd, které jsou v Evropě zimovzdorné, ale se žlutou barvou květů. Z hlediska tvaru je pak oddenek podobný drobným hlízkám, což u jiných druhů rodu Nymphaea nenajdeme. Posledním typem oddenku je oddenek ananasovitý, vzpřímený. Ten přirůstá vcelku pomalu a je charakteristický pro zakrslé druhy leknínů, například Nymphaea pygmaea Helvola, které rostou směrem vzhůru. S těmi se pracuje tak, že čas od času musíme z kontejneru rostlinu vyndat, dole seříznout a následně leknín zapustit hlouběji do substrátu.

I když mají z hlediska pěstování jednot livé druhy leknínů doporučenu určitou hloubku, je třeba říci, že se jedná o rostliny poměrně adaptabilní. Nejmenší, zakrslé, sázíme do hloubky 20 až 40 cm, přičemž je důležité, aby v zimě srdíčko rostliny nezamrzlo do ledu. Toto se dá řešit i tím, že před příchodem mrazů nádobu ze stanoviště vyjmeme a přemístíme do hlubší vody. Lekníny pro tzv. střední zóny (sem patří většina u nás pěstovaných druhů) se umisťují do hloubky 40 až 60 cm. Nejhlubší zóna pak slouží rostlinám, které pro svůj zdárný růst a vývoj potřebují sloupec vody od 60 do 100, někdy i 120 cm. Pokud dáváme lekníny do větší hloubky, je třeba počítat s tím, že jezírko musí mít vyřešenu cirkulaci vody. Není-li tomu tak, hrozí nebezpečí, že v hloubce, kde je větší zima, lekníny moc neporostou a na hladinu se dostanou v době, kdy budou vysíleny a vyčerpány. Následně pak nejspíše špatně pokvetou. Tento problém se dá řešit i tak (je to ale pracnější), že lekníny na jaře, kdy začínají růst, posadíme do nižší hloubky a časem přeneseme na vodu hlubokou.

Hnojení leknínů a substrát

Aby lekníny dobře rostly a kvetly, potřebují výživný substrát. Nejlepší je kombinace kvalitní uleželé kompostové zeminy, která se smíchá v poměru 3 ku 1 s pískem. Můžeme použít i zásobní hnojení na bázi Osmocote nebo Plantacote, které aplikujeme při přesazování. Pokud ale máme rostliny, které nepřesazujeme, a chceme jim doplnit výživu, musíme je z jezírka vyndat. Lopatkou nebo nějakým vrtákem uděláme díru do substrátu a otvor naplníme hnojivem. Následně ho zasypeme a leknín vložíme zpátky do vody. Kromě jmenovaných hnojiv se dá při přesazování použít také uleželý hovězí hnůj.

Nádoby na lekníny

Co se týče nádob, např. pro středně velké lekníny používáme 60 až 70 litrové plastové kontejnery (např. zednické na míchání malty) nebo originální pěstební nádoby pro lekníny. Z hlediska snazšího potopení je dobré po obvodu kontejneru pár centimetrů nad rovinou dna vyvrtat asi dvoucentimetrovým vrtákem sérii otvorů. Ty pak zajistí to, že zemina rychle nasákne a nádoba se v krátké době potopí. Také se doporučuje před ponořením kontejneru lekníny důkladně zalít! Na povrch substrátu se dává kačírek frakce 11/22 mm a tam, kde chováme Koi kapry, valouny o průměru 30 mm. Pozor ale na srdíčko rostliny, to musí zůstat volné. Se samotnými lekníny můžeme pracovat od doby, kdy jezírko rozmrzá, až do poloviny roku. Pak už se přesazování nedoporučuje, protože lekníny nestačí zakořenit. Během vegetace tyto rostliny žádnou péči nepotřebují. Doporučuje se odstraňovat odumírající listy a odkvetlé květy, maximálně můžeme přihnojovat starší jedince.

Přezimování leknínů

Z hlediska zimování je potřeba dát pozor na lekníny žluté, protože ty v sobě nesou geny subtropického Nymphaea mexicana, a tudíž jsou choulostivější. Tady bych ještě rád zmínil modrou barvu květů, která by sice byla v našich podmínkách komerčně žádaná, ale je vyhrazena jen leknínům tropickým. Z hlediska barvy listů nacházíme u těchto vodních rostlin klasickou zelenou různých odstínů, a nebo i panašování různými odstíny hnědé, bronzové, ale i bíložluté. Květy se u leknínů objevují až po vytvoření listové plochy, ale pokud rostlina nezamrzne, je schopna si uchovat pod vodou tzv. podzimní poupata, která se promění ve květy už někdy časně z jara. Jsou-li lekníny v dobré kondici, kvetou od konce dubna až do zámrazu. Kromě odumírajících listů, kterých ale není velké množství, odstraňujeme i odkvetlá poupata. Na podzim odstraňujeme listovou plochu, ale pokud jsou zimy takové jako v posledních letech, leknín si během konce roku listy drží. Pracujeme s nimi tedy až na jaře. Z hlediska zimování má cenu se soustředit jenom na lekníny v nízkém sloupci vody. Máme-li obavy, že promrznou, můžeme je přestěhovat do větší hloubky, a nebo k nim umístíme vzduchovací kámen, což prospěje i chovaným rybám. V podstatě jde jen o to, aby nezamrzlo do ledu srdíčko.

ISG hybridy leknínů – když se spojí to nejlepší z obou světů

ISG hybridy (Inter-Subgeneric Hybrids) představují jednu z nejzajímavějších skupin moderních leknínů. Vznikají křížením odolných leknínů mírného pásma s tropickými druhy, čímž šlechtitelé získávají rostliny spojující přednosti obou skupin.

Výsledkem jsou lekníny s mimořádně atraktivními květy, které často připomínají tropické kultivary. Vynikají sytými barvami, neobvyklými tvary okvětních lístků, bohatým kvetením a u některých odrůd i jemnou vůní. Zároveň si zachovávají schopnost přezimovat v jezírku podobně jako klasické otužilé lekníny, pokud jsou vysazeny v dostatečné hloubce a jezírko nezamrzá až ke kořenům.

Velkou předností ISG hybridů je také dlouhá doba kvetení. Za příznivých podmínek rozkvétají od pozdního jara až do podzimu a vytvářejí velké množství květů. Některé kultivary navíc nesou květy lehce nad hladinou, což jim dodává velmi exotický vzhled.

Pěstování se výrazně neliší od běžných otužilých leknínů. Vyžadují slunné stanoviště, kvalitní výživný substrát a klidnou vodní hladinu. Nejlépe prospívají na plném slunci, kde bohatě kvetou a vytvářejí zdravé listy. V chladnějších oblastech mohou na jaře rašit o něco později než klasické odolné odrůdy, protože ke svému růstu potřebují teplejší vodu.

ISG hybridy jsou důkazem toho, kam se šlechtění leknínů za poslední desetiletí posunulo. Nabízejí pěstitelům možnost pěstovat rostliny s téměř tropickým vzhledem, aniž by bylo nutné je na zimu vyjímat z jezírka. Právě díky této kombinaci krásy a odolnosti si získávají stále větší oblibu mezi milovníky okrasných jezírek po celém světě.

Škůdci

Zaměříme-li se na ochranu těchto rostlin, měli bychom vědět, že existují jen tři živočišní škůdci, kteří je mohou poškodit. Je to zavíječ leknínový (jeho larvy se zavrtávají do listů), mšice leknínová (škodí na zelené ploše listů i poupatech) a bázlivec leknínový (brouk, jehož larvy poškozují listovou plochu). Ochrana leknínů je stejně jako u ostatních vodních rostlin všeobecně komplikovaná. Nemáme-li v jezírku ryby, dají se použít přípravky na bázi pyretroidů, jinak se doporučují olejnaté postřiky, které škůdce zadusí. A mšice lze splachovat proudem vody. Co se týče chorob, žádné, které by významně škodily, neexistují.

Množení leknínů a doba sadby

Z hlediska množení považujeme u leknínů za základ nové rostliny tu část oddenku, která má zdravý výhon s kořenovým systémem a délku alespoň 5–10 cm. Nové rostliny v kontejneru můžeme nakupovat po celou vegetační dobu. Na první pohled by měly být zdravé s viditelnou snahou růst. Stejně důležitá jako zdravý leknín je i informace, o který druh se jedná, protože jen tak ho můžeme umístit do správně hluboké vody.

Pěstování leknínů je skutečně jednoduché a při dodržení základních pravidel se nám tyto vodní rostliny odvděčí krásou květů, jež nás bude provázet po celé vegetační období.